31. května 2023
Články
Nezištnou pomocí ve prospěch druhých strávili naši dobrovolníci v loňském roce 1285 hodin. Pomáhali v nemocnicích, domovech pro seniory i střediscích charity. O zážitky a pocity z dobrovolničení na oddělení paliativní péče a léčebny pro dlouhodobě nemocné v kutnohorské nemocnici se s námi podělila studentka Církevního gymnázia v Kutné Hoře Markéta Šustková.
Jako studentka Církevního gymnázia v Kutné Hoře se s paliativním oddělením a oddělením léčebny dlouhodobě nemocných v kutnohorské nemocnici setkávám pravidelně. A to jako jedna ze skupiny studentů/dobrovolníků, kteří do nemocnice chodí zpívat. Jsme parta studentů napříč všemi ročníky, kteří se, pod vedením paní Uttendorfské, zhruba jednou za měsíc sejdou, nacvičí pár písniček, se kterými pak míří na paliativní oddělení, případně na LDN.
Dojmů, pocitů, zážitků a emocí máme každý, po chvilkách strávených v nemocnici, nespočet. Protože okamžiky z prostředí nemocnice, konkrétně z paliativního oddělení jsou pro nás, mladé lidi, neskutečně přínosné. A to rozhodně, jak jsme se všichni shodli, více než běžný den strávený v lavici. Setkání mladého, zdravého, soběstačného a energického člověka s místem, kde jsou pacienti v posledních dnech života, je zkušenost, kterou dnešní generace mladých potřebuje. Někdy je pro nás tahle zkušenost psychicky náročnější, ale neřekla bych, že traumatizující.
Zajímavé je, že nejspíš každého z nás, ze začátku, podpořila v návštěvách nemocnice myšlenka, že se můžeme ulít ze školy. Jenže člověk postupem času zjistí, že tak to brát vůbec nejde. Den strávený v často psychicky náročném prostředí nemocnice je obvykle náročnější než celý den strávený v lavici. Náročnější, ale zároveň nabíjecí a tak nějak naplněnější. (Nehledě na to, že si učivo stejně musíme doplnit). Je skvělé zjistit, že tam chodím kvůli tomu, abych těm lidem něco dala, abych zpestřila a rozradostnila den. A to nejen pacientům, ale také personálu, který, konkrétně na paliativní péči do své práce dává rozhodně víc než má jen v popisu práce. Je milé vidět vděčné tváře po tom, co se nemocniční chodbou rozlehnou tóny kytary doprovázející mladé hlasy. Mě osobně vždycky dostane, když vidím, jak se pacienti navzdory svým omezeným možnostem pohybu snaží tleskat. Někteří zavzpomínají, rozpovídají se, nebo se dokonce přidají ke zpěvu. Jiní se třeba jen usmějí. Ale jsou i tací, kteří často nejsou schopni žádné reakce. Člověk nepozná, zda ho vůbec vnímají. Ne, poznat to není, ale my věříme, že i když to dotyčný není schopen dát najevo, může mu náš zpěv nebo třeba jen úsměv, rozradostnit den.
A když si tohle všechno uvědomíme (a věřím, že v tomhle ohledu mohu mluvit i za mé kamarády dobrovolníky) je to pro každého z nás v něčem obohacující více než pro ty, kterým jsme dali svůj čas. Stojí to za to.
Markéta Šustková, studentka Církevního gymnázia v Kutné Hoře