Dopřej mi chuť k jídlu, Pane,
A také něco, co bych jed´.
Dej mi zdravé tělo, Pane,
a nauč mne s ním zacházet.

Dej mi zdravý rozum, Pane,
ať vidím dobro kolem nás,
ať se hříchem nevyděsím a napravit jej umím včas.

Dej mi mladou duši, Pane,
ať nenaříká, nereptá,
dej, ať neberu moc vážně
své pošetilé malé „já“.

Dej mi prosím, humor, Pane,
A milost, abych chápal vtip,
Ať mám radost ze života
a umím druhé potěšit.

Vítám Vás v naší kuchyni. „Kuchyni? Je, je, je, kde jsme se to ocitli?“ Nedivte se. Jsme skutečně v kuchyni. Vyjádření je to alegorické, takový je nakonec i celý tento svazek. Pokud nemáte obrazná vyjádření skutečnosti rádi, je nám to líto. Ale přesto prosím, zkuste vytrvat. Třeba vám i nám přece jen zachutná.

Vraťme se tedy do devadesátých let minulého století, doby porevoluční a raně charitní. Tehdy páter Josef Suchár, náš diecézní charitní prezident, přirovnal charitu ke kuchyni církve. Ke kuchyni se vším všudy – se sklady, s hrubými i čistými přípravnami, se škopky na nádobí, s pocintanou podlahou, s upachtěnými kuchtíky, se zástupem hladových na zápraží a s jinými neatraktivnostmi. Tím se snažil zmírnit naše zklamání z toho, jak málo lidí, které jsme v církvi vnímali jako pevně zakotvené, je ochotno do našeho díla vstoupit.

Naštěstí kromě této většiny, existovala i menšina, která si uvědomovala, že dům bez kuchyně postrádá teplo a pravou člověčí přitažlivost. Troufám si tvrdit, že tato menšina už dávno menšinou není. Tito lidé, dokázali obhájit svůj názor před zdánlivě rozumnými argumenty, aby se charitní aktivity vysunuly na platformu ostatní občanské společnosti. A tak vědomi si výhod i nevýhod – „vaříme“ v církvi. Snažíme se činit její dům přitažlivějším a otevřeno máme pro všechny.

Tak kuchyň bychom měli, regály i lednička jaksi zejí prázdnotou a ani ještě nevím, kdo má skutečně hlad, co má rád a co mu bude prospívat. A taky co vlastně budeme umět uvařit.

Píše se rok 1994 a tak úplně prázdné ruce nemáme. Měla jsem to štěstí, že jsem se stala součástí projektu regionálních ředitelů při Diecézní charitě v Hradci Králové. Dostala jsem mzdu, první provozní peníze a vzdělávání. Obrazně řečeno – má kdo dojet na nákup, má čím a postupně se dozvídá, co má vlastně koupit.

Peníze na suroviny ale už si musíme sehnat sami. První tři zdroje nemohu nevzpomenout. První tisícikoruna pocházela z peněženky mých rodičů. Často mě napadlo, že organizaci nezakládá zřizovatel, ale první dárce. Jakékoliv poděkování je na takový skutek krátké. Dalším zdrojem byl charitní bazárek, pořádaný s nadšením, za přispění mnoha dobrých rukou. Do třetice se grandiózně zachovalo Sdružení rodičů a přátel při Domě dětí a mládeže v Kutné Hoře, které uvolnilo několik tisíc pro práci se sociálně rizikovými dětmi a tím vlastně předurčilo i jeden ze směrů, kterým kráčíme dodnes.

Toto krystalizační jadérko vytvořené z důvěry ochoty otevřelo cestu k oficiálním penězům – úřadů práce, ministerstev, městských i okresních úřadů, nadací, sponzorů a tak dále, a tak dále. Když jsem v předchozí kapitole napsala, že je u nás otevřeno pro všechny, neměla jsem na mysli jen potřebné, ale i ty, kdo mohou a chtějí přispět. Zažívají při tom radost z dobra, to činí radost zase nám a těm, kdo to potřebují, to pomáhá.

Je pravda, prostředků nemáme na kaviár a na šampaňské, ale na dobrý gulášek už se pohledalo. Je taky otázka, co je lepší. Bereme si zástěru, která je znakem služby, a dáváme se do vaření.

Každý začátek je těžký. A když vezmete v úvahu, že do guláše se dává tolik cibule kolik masa, pak si dovedete představit, kolik slziček vyteklo, než jsme mohli začít vařit. Učili jsme se za pochodu, moc jsme to neuměli a občas jsme se řízli do prstu. Nezačínali u nás žádní šéfkuchaři. Mými prvními spolupracovníky byly Jarda Kocman a Maruška Sedláčková. Oba lidé s postižením, ale hlubokým srdcem a dobrou vůlí. Tady se ukázalo, že „kámen, kterým stavitelé pohrdnou, se může stát kvádrem nárožním.“ Druhou partu tvořily externí spolupracovnice – Týny. Studentky střední škol. Navštěvovaly staré lidi, uklízeli, nakupovali a celkem se snažili. Dodnes mám pocit, že ony byly těmi, kdo více dostaly. Dodnes obdivuji první klienty nebo spíše klientky, které byly ochotny konzumovat náš polotovar. Snad proto, že jsme „pokrm“ založili na velmi jemném a voňavém oleji. Na práci s dětmi, pro ně – pro jejich rozvoj, aby mohly být dobrými lidmi. Tím, že babičky přijaly naši službu, podporovaly toto dílo a věděly to.

Že je to nějak zamíchané? Ale to je dobře. Bez míchání se pokrm z jedné strany připálí a z druhé nedodělá. Komu by to chutnalo?

Tak – cibulka je zpěněna, přestává štípat do očí a můžeme přidávat další ingredience. Protože nelze zachytit všechny podrobnosti bohatého, a každým okamžikem se proměňujícího života, nabízíme alespoň několik příběhů pro ilustraci toho, co všechno jsme prožili.

Každou středu jsem vedla klubový program pro děti. Scházely se tu děti různého věku, zdravé, postižené či problémové. Program byl určen spíše dětem mladším, ale přesto mezi nás chodily i děti starší. Plnily pro ně „funkci“ staršího kamaráda, který pomůže s jakoukoli nepřekonatelnou překážkou: „Neumím namalovat žirafu“.

S dětmi tohoto ražení se dá dělat cokoliv (výtvarničit, sportovat…dokonce i divadlo hrát). Největší radost jsem měla, když jsme spolu zvládli zahrát pohádku „Sněhurka a sedm trpaslíků“. A že nám to dalo práci nacvičit. Ale upřímné a rozradostněné tváře „staroušků“, pro něž jsme pohádku hráli, nás uspokojily a dodaly nám odvahu. Zasloužili jsme si „zmrzku“.

Mimo klubové činnosti jsem se účastnila jednorázových akcí – výlety, karnevaly, mikulášské besídky. Práce s dětmi mě natolik uspokojovala, že jsem s nimi jela i na tábor. Na tyto tábory jezdily děti, jež spojovala podobná rodinná situace…. Jednalo se o děti ze sociálně rizikových rodin, kterým jsme se snažili vytvořit týden plný radosti, zábavy a odpočinku od všedních starostí.

V roce 1998 jsem byl u zrodu střediska Maják a podílela se na jeho vývoji. Pracovala jsem tu jako externistka v době, kdy jsem učila chlapce s mentální retardací integrovaného do ZŠ.

Vedla jsem sportovní kroužek a snažila se vyplnit volný čas dětí, které by se jinak bezcílně toulaly po ulicích. Ony samy si hrát nedokážou, protože nemají s čím a nevědí jak. Neznají žádné hry, protože je to nikdo nenaučil. Nemají žádné hračky, protože jim je nikdo nedal. Rodiče dokážou být tak necitelní, že dětem jejich hračky prodají dokonce i do zastavárny. Proto jsem se jim snažila vynahradit to, co jim doma chybí. Kroužek navštěvovaly děti různého věku. Mohly to být děti, kterým ještě plínka koukala z kalhot, ale také holky a kluci, co již dokončili povinnou školní docházku. Program jsem připravovala tak, abych uspokojila všechny, co si k nám přijdou pohrát. Kladla jsem důraz na to, aby si dokázaly samy poradit, navzájem si pomohly jeden druhému. A neodstrkovaly se jen proto, že ten je šikovnější a druhý zase méně. Děti se tu mohly naučit spoustu nových her. Velmi mě těšilo, když jsem je potkala na ulici a viděla, jak spolu hrají právě tu hru, kterou jsem je naučila. Myslím si, že jsem v tomto směru odvedla kus práce, která měla nějaký smysl.  Těší mě, kdy se ke mně děti hlásí a zdraví mě. Tyto chvilky mi vyvolávají úsměv na tváři a dodávají mi pocit uspokojení, že svou práci dělám dobře.

Tyto řádky patří mým kolegyním a mému kolegovi, kteří to nevzdávají.

Lékaři, sestřičky, pracovníci hospiců i nejmenovaní další lidé se často setkávají s bolestí a umíráním. Od lidí pracujících ve zdravotnictví se přirozené očekává, že jsou vystudovaní, že se jich setkání se smrtí už ani moc nedotýká. Jsou přece „splachovací“. Jsou tady i lidé, kteří nejsou zdravotníci, ale mají velké srdce. Lidé, kteří pracují v pomáhajících profesích – pečovatelky. Lidé, kteří jsou každodenně ve styku se starými, nemocnými lidmi. Lidé, kteří znají spoustu domácností, spoustu rodinných zvyků, rodinných osudů, radostí, trápení, samoty, nemocí.

Nemohou píchnout injekci proti bolesti, naordinovat léky, uzdravit zlomený krček. Mohou a dělají mnoho jiných věcí. Chodí na nákupy, uklidí, jdou na procházku, přinesou oběd, ale hlavně JSOU TADY. Ve chvílích radosti, bolesti, samoty, smutku a někdy i umírání.

V dnešní době je vzácné najít člověk, který má srdce na dlani pro staré lidi. Dnešní společnost staré lidi nepotřebuje, nepočítá už s nimi a nemá úctu ke stáří.

Když omývám starou babičku, tak si říká: Taky byla jednou mladá a krásná a byl to „kočka“. Všechno má svůj čas. Já také jednou už nebudu „kočka!.

I my se musíme vyrovnat s tím, že nám někdo odešel. Někdo nám byl bližší, někdo méně. S někým jsme se viděli několikrát denně, s někým jednou za týden. Někteří příbuzní si naší práce vážili méně, někteří více. Někdo nám poděkoval, někdo i vynadal.

Všechno má určenou chvíli
A veškeré dění pod nebem svůj čas:

1. Je čas rození i čas umírání, čas bořit i čas budovat.
2. Je čas zabíjet a čas léčit, čas bořit i čas budovat.
3. Je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat.
4. Je čas kamny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat.
5. Je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas ohazovat.
6. Je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit.
7. Je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.

Bible, Kazatel, 1-8

Když půjdete kolem pekárny přes řeku Vrchlici, určitě je potkáte. Malou asi 4letou holčičku se štěnětem. Já jsem je potkala v krutém mrazu. Holčička měla svetříček a pejsek vedle ní poskakoval.

Holčička mě uviděla a volá: „Je Maják?“

„Je, ale pejska musíš odvést domů.“

Holčička zpomalí, předejdu jí. Za hodinku se objeví v našem předškolním klubu, radostně si sedá k ostatním dětem, ale také co nejblíže ke kamnům. První její slova jsou: „Bude svačinka?“ Těší se na čaj a na chleba.

Její máma s ní a s mladším bratrem bydlí ve staré prádelně. Máma žije svým divokým životem a jako neplatička nájemného skončila na ubytovně. Ale ani tam se nebyla ochotná přizpůsobit pravidlům. Její život je flám. Po jednom velkém flámu ji vystěhovali i z ubytovny.

Holčička má krásnou tvář andílka, světlá pleť, růžové rty, světlé vlásky. Drobounká, křehká postavička. Nikdy jsem ji neviděla smát se nebo jen usmívat.

Na chodbě zaštěkal pejsek, vyjdu. Pejsek má kolem krku omotaný provaz, je pevně uvázán, provaz se zařezává. Volám holčičku a vysvětluji, že pejsek na chodbě prochladne, že provaz ho řeže do krku. Holčička se na mne podívá studenýma tvrdýma očima.  Kopne pejska, odváže ho a vzteklým trháním provazu ho táhne pryč. Svede ho ze schodů a nadává mu. Uváže ho v průjezdu. Znovu jí říkám, ať pejska odvede a jak se o něj má starat. Její tvrdé oči na mne nechápavě hledí. Říká: „Je to živý tvor, není to hračka. Musíš se o něj starat a být na něj hodná. Když si pejska pořídíš, nemá rozum jako člověka, a tak za něj máš zodpovědnost. Je to psí děťátko, ty jsi jako jeho maminka. Taky se mamka o tebe stará.“

Holčička pokývá hlavou, kopnutím pobídne štěně k chůzi a říká mu: „Tak pojď ty s… otravná, mám tě na krku a furt se s tebou musím otravovat! Táhni domů a nažer se sám!“

Ztuhnu a myslím si: „Chudák pes.“ Holčička jde s pejskem. Pejsek se lísá, holčička ho pohladí. Fučí ledový vítr a chumelí. Holčička se otočí, tvrdýma očima se na mne zadívá. „Jsem jako jeho maminka, viď?“

Sedím v sociální poradně a snažím se pomáhat. Ve středu chodí klienti, kteří mají problémy s bydlením. Střídá se zde pestrá paleta osudů. Většina těchto lidí bydlení měla a vlastním přičiněním o něj přišla. Hledám spolu s nimi řešení, ale není mnoho prostředků, jak z problému bydlení ven.

Přede mnou sedí krásná 10letá žena. Je moc hezky oblečená a upravená. Znám ji 6 let, stále se mi do poradny vrací. Měla byt, prodala ho, bydlí v podnájmu a nemá na něj, bydlela u rodičů a nepohodli se. Pracuje, ale teď byla nemocná a o práci přišla. Opět nevím, co je pravda a co klientka přidává…

V říjnu byla klientka vystěhována jako neplatička nájemného spolu s rodiči, přístřeším určeným soudem se stal náš Přístav. Ale jen pro rodiče, protože krásná paní do „vězení, holobytu“ nepůjde. Teď sedí přede mnou a sebevědomě říká: „Tak co se mnou uděláte, majitel podnájmu mě chce v pátek vystěhovat, dcera je těhotná a já tam dlužím 21 000 za nájem, ale helejte, já jsem brala podporu, dcera dávky a nám to na nájem nestačí.“

„Ale to jste musela vědět, když jste se tam stěhovala, že 7 tisíc dohromady nedáte.“

„Takže vy mi nepomůžete?!“

„Pomůžu, ale nejdřív si paní, ověřím u majitele bytu informace, že vás skutečně stěhuje. Dejte mi prosím, na pana majitele kontakt.“ Klientce se nechce, ale kontakt po chvíli hledání dává. Ví, že já tentokrát neustoupím.

Navrhuji postup. Klientce se krásný obličej hněvivě stáhne: „Já chci bydlet měsíc tady, na Přístavu! Pak už si něco najdu i práci!“ Hlavou mi letí příběh klientky. Co ji znám, má tytéž problémy, s placením nájemného, se zaměstnáním, s nepěknými vztahy uvnitř rodiny a se svou vlastní nekázní. Na Přístavu je plno. Klientka zvyšuje hlas: „Já vám něco řeknu, vy mi vůbec nepomáháte! Pořád mě řešíte a já stále nemám, kde bydlet! Když má někdo známosti tak tady bydlí: Pro mne nic neděláte, na co tady jste!“ Snažíme se s kolegy klientku zklidnit. Vysvětlujeme, že na Přístav nemůže, je obsazeno, odmítla to před několika málo měsíci. Krásná klientka má své argumenty, logika v nich nehraje žádnou roli.  Nadávky agrese z ní znovu tečou proudem, decibely hlasu stoupají. V závěru diskuse znovu navrhujeme původní postup. Klientka nespokojena odchází, ale s postupem souhlasí. Mě buší srdce, jsem zpocená, třesou se mi ruce.

Za půl hodiny jde křik a nadávky z kuchyně. Uprostřed skupiny ubytovaných klientů stojí moje mladší kolegyně. Je bílá, má kruhy pod očima. Na ubytovně pracuje s maximálním nasazením, za ubytované „kope“ kdejaké utkání. Nyní se na ni valí lavina – nadávky, výčitky, vyhrožování. Velké negativní emoce…. Stoupám si vedle ní. A vím, že žádná slova nejsou nic platná. Tohle jsou lidi na dně a my jsme hromosvod. Ale nevzdáváme to – mluvíme a snažíme se zachovat si svou lidskou hrdost, přesvědčit. Nakonec ji beru za ramena, odcházíme. Dvě, co pro ně nic nedělají, dvě namyšlené „gadžovky.“ V kuchyni se situace zklidňuje. Kolegyně si zapaluje několikátou cigaretu v řadě a já civím do prázdna. Chce se mi brečet, ulevilo by se mi. Ale slzy zkameněly uvnitř. Brečet nebudu.

Je středa, zase sedím v poradně, snažím se pomáhat, stejně jako moji kolegové, včera, předevčírem a zítra.

Přišel do sociální poradny s dopisem od Města. Má bydlet na Přístavu. Starší pán, bílé vlasy, upracované ruce, čisťoučký a upravený. Sedl si. Ptám se na základní iniciály a zarazíme se u bydliště. „ Jsem bez domova už dva roky.“

Začal vyprávět svůj příběh. Žil v Kutné Hoře se svojí ženou, celý život pracoval. Žena mu zemřela a on se zhroutil. Nevěděl si rady, co dál. Přijel si pro něj bratr z Prahy. Řekl: „Jeníčku, pojeď se mnou k nám domů.“ A tak šel. Pracoval v bratrově firmě, ale v Kutné Hoře si dál platil nájemné, služby. Život se srovnal, dalo se žít dál. Vrátil se domů.

Dům, ve kterém bydlel, byl prodán. Jeho byt neexistoval, jeho majetek byl pryč. Pan M. se začal soudit o náhradu za domov a náhradu za majetek. Soudní spor stále běží. Pan M. střídavě bydlí u svých sourozenců, ale nemůže nikde zůstat natrvalo. Je už unavený. Dívám se mu do očí, není v nich zloba, trpkost. Je v nich vyrovnanost a klid. Kolem očí laskavé vrásky. Pan M. se pousměje a v očích se objeví jiskřička. Takové krásné oči plné tepla….

Pan M. bude bydlet na Přístavu s neplatiči nájemného.

Tomášek je Rom. Narodil se jako třetí dítě v rodině, která neměla kde bydlet. Sdíleli jeden pokoj s nemocnými prarodiči v přízemí pod střediskem Maják. Časem se na naše naléhání podařilo to, že rodina dostala od města v „majákovém“ domě byt. Naléhali jsme, protože jsme se nemohli smířit s tím, že bychom ztratili s dětmi kontakt, kdyby se přestěhovali. Druhý krůček ke štěstí učinil Tomášek, když jsme otevřeli v Majáku předškolní klub. Nápad Mirky Žákové začala realizovat budoucí paní učitelka Linda. Tomášek patřil k nejčastějším návštěvníkům. Dneska je už pravý předškolák. Byl u zápisu. Na normální škole. Recituje, kreslí, zpívá, cvičí, umí poslechnout, zdraví a uklízí si bačkůrky do botníku. Možná si řeknete. „No, a co? Jaké štěstí?“ To, co je jinde běžné, je tady opravdovým štěstím. Co se Tomášek se svými kamarády z předškolního klubu díky láskyplnému a zároveň odbornému vedení naučil, už mu nikdo nevezme.

Nebo i jinak. To, co nám připadá běžné a samozřejmé, je štěstím, za které máme být vděční. 

„Foukej, foukej, větříčku,“ recituje snědá pusinka, které před nedávnem vypadaly přední zuby, „shoď mi jednu hruštičku,“ oblízne se. Krásně recituje a černá očka jsou plná zářivých jiskřiček. To je nádhera-…“shoď mi jednu nebo dvě, budou sladké obě dvě.“

Tahle chvíle patří k těm, kdy víme, proč jsme na světě.

Tak hrnec máme pěkně plný. Zbývá dochutit. Pokrm by byl poněkud mdlý, kdyby v něm scházelo koření. Nemyslete, při naší práci jsme si užili dosti perných chvilek. Nakonec mnohé jste vyčetli už z předchozích příběhů. Jaké koření tedy máme k dispozici?

Nepochopení, skrytou i otevřenou zášť, závist pří úspěchu, přehnané nároky, občasná napětí v pracovním týmu, pochybnosti, zda dobře činíme, nedostatek sil a možností, únavu a vyčerpání. Jak se tyhle věci promění na koření, chutě a vůně?  No přece jednoduše – věrností a vytrvalostí. Tím, že to prostě vydržíme. A také smísením peprnějších chutí s jemnými. K nim patří vděk, úcta, soukromá i veřejná radost z dobré práce, ocenění. Nebylo toho málo.

Zbývá dosolit? Jistě vnímavého čtenáře již napadlo, že solit budeme slzami. Ale my už máme osoleno z časů krájení cibule. Teď budeme jen přisolovat slzičkami dojetí a nostalgie. Vzpomínám na všechny, kteří již nejsou mezi námi a kteří prošli „našima rukama“ nebo chcete-li kuchyní. Celá řada starých paní – dam, které vědomé si své nemohoucnosti, s vděčností přijímaly naši přítomnost, byť služba nebyla dokonalá. Patří sem i několik svérázných pánů, s nimiž někdy bylo trochu těžké pořízení. Náš život se vedle těchto staroušků stával bohatším, dotýkali jsme se kořenů života a navazovali řetízek mezi minulostí, přítomností a budoucností.

Rozhodla jsem se překonat pokušení tyto lidi vyjmenovat. Asi by se tím dalo i leccos pokazit. Ale až si sedneme někdy u čaje, jisté dojde i na jména. Jsou opravdu živá.

Vzpomínám i na lidi, kteří kolem nás prošli. Někdy to byl jen letmý dotek v běhu jejich života. Nevíme, kde jsou a jak pokračuje jejich osud. Snad jsme jim prospěli. Třeba se alespoň někteří odrazili ode dna. Možná si některý také vzpomene…

Jeje, jeje, to jsme se zasnili. Nepřipaluje se nám to? Míchejte, míchejte. Takto jednoduše se dá vyjádřit stav, který nás od počátku provází. Snad proto, že v Kutné Hoře vznikaly netradiční charitní projekty, museli jsme být stále připraveni na změny. Ono celkem není divu. Vždyť i svět kolem nás se tak dynamicky proměňuje. Kdykoliv jsme si řekli, že teď je třeba se zastavit a činnost stabilizovat, už se nám začalo něco připalovat. Něco se přestalo dařit, bylo třeba se přestěhovat, bylo nutné reagovat na nové potřeby ve společnosti, došlo ke změnám v personálu, objevila se nová příležitost. A tak nezbývalo než míchat a míchat. Na tomto místě bych chtěla vzdát hold zaměstnancům, kteří to vydrželi. Myslím, že kolektiv charity je opravdu otužilá parta a její jednotlivé členy – nebo spíše členky jen tak nějaká změna nerozhází.

Časem jsme přišli na to, že by nám ta dobrota v hrnci mohla vychladnout. Aby se tak nestalo, musí se topit. Naším hlavním palivem se stala modlitba za lidsky neřešitelné problémy. Protože jsme lidé z různých vyznání i nevyznání, i tato modlitba si hledá svou podobu. Důležité je, že si našla svůj čas alespoň jedenkrát za týden. Bez ní bychom opravdu neuvařili. Tolikrát stojíme v situacích, které z našeho pohledu opravdu řešení nemají. Stojíme před potřebami, které bychom řešit uměli kdyby…,

Kdybychom měli víc peněz, víc možností. Kdyby se ti druzí chovali jinak, kdyby, kdyby, kdyby…. Nemít možnost odevzdat tyto věci Bohu, dávno by pod kotlem vyhaslo. Krásné na tom je, že přikládat mohou prakticky všichni a přetopit nelze.

„Bože dej ať je naše práce k tvé cti a chvále, ku prospěchu lidí a souží i blahu našich rodin. Amen.“

Ne, ne, ještě nenalévejte. Nakonec patří majoránka. Koření vonící domovem a blízkostí. A naše dílko má v sobě stopy domova. Svědčí o tom i fakt, že si mezi sebou dáváme dárky.

Jedním z nejmilejších dárků u nás vzniklých je stolní hra CHARITNÍ CESTA PO ČESKÉ REPUBLICE aneb Jak se stát chariťákem. Tato hra, jak je psáno na obalu, je určena především rodinným příslušníkům charitní elitní skupiny.

V preambuli pravidel se píše:

• Lidé z této skupiny jsou ochotni makat ve dne v noci.
• Jejich tempo je úctyhodné.
• Jejich protivníci jsou skutky lidské svévole.
• Jejich revírem je ulice.
• Jejich klientem je člověk.

K jejich výzbroji patří:

• dobrota
• radost
• trpělivost
• pokoj
• věrnost
• laskavost
• sebeodevzdání
  
  a
• láska

JE UVAŘENO!

Tak – šup ke stolu, lidi.  Bez Vás by ta dobrota neměla žádný smysl.