25. září 2025 Články

Vernisáž a rozhovor s fotografem výstavy „Jeden den v Charitě“ Františkem Stráníkem

Kouzlo černobílých snímků, živá hudba a prostor, který dýchá historií. Taková byla vernisáž výstavy „Jeden den v Charitě“ na Zámku Kačina. Autor František Stráník i návštěvníci společně sdíleli okamžiky, kdy fotografie dokážou říci víc než slova.

Vernisáž výstavy „Jeden den v Charitě“ se uskutečnila ve čtvrtek 25. září v 16 hodin v krásném prostoru nedokončené kaple na Zámku Kačina. Přítomen byl také autor snímků František Stráník, jehož práce zachycuje každodenní činnost pracovníků Oblastní charity Kutná Hora, s nimiž strávil několik měsíců.

Na vernisáž dorazilo velké množství návštěvníků. Úvodního slova se ujal Robert Otruba, ředitel Oblastní charity Kutná Hora, který poděkoval všem, kdo se na přípravě výstavy podíleli a vyzdvihl osobní rovinu autorovy tvorby, zejména jeho cit pro černobílé fotografie. Poté promluvil Pavel Douša, ředitel zámku Kačina, jenž ocenil význam výstavy i samotného prostoru, v němž se uskutečnila. O příjemnou atmosféru se postarala hudební skupina Misha Ryzak Projekt. Na závěr se slova ujal sám autor, který návštěvníkům přiblížil, jak probíhalo focení a co pro něj tato zkušenost znamenala.

Fotografie dokážou vyprávět příběhy tam, kde slova někdy nestačí. Právě proto autor v rozhovoru prozrazuje, co pro něj bylo při práci nejdůležitější a proč stojí za to výstavu navštívit.

Co Vás osobně přivedlo k tomu, abyste zachytil každodenní práci Charity na fotografiích?

Fotografie mě vždycky přitahovala jako prostředek, jak přiblížit lidem realitu, kterou třeba sami nevidí. Když mě Charita Kutná Hora oslovila, neměl jsem v charitativní činnosti žádné zkušenosti a znalosti. Proto jsem v tom viděl jedinečnou možnost se s touto činností seznámit a ukázat veřejnosti co všechno obnáší práce lidí, kteří každý den pomáhají druhým. Chtěl jsem, aby za názvy služeb byli vidět konkrétní lidé a jejich příběhy.

Můžete podrobněji popsat, jak samotné fotografování probíhalo?

Musím poděkovat Katce Jarošové, vedoucí Dobrovolnického centra Oblastní charity Kutná Hora, která se zúčastnila všech fotografování a vždy vyjednávala souhlas přítomných s fotografováním. Fotografování probíhalo postupně ve všech 10 střediscích na 17 místech od dubna do srpna. Fotografií vzniklo za tuto dobu mnoho a konečný výběr 40 vystavovaných fotografií provedli společně pan ředitel Robert Otruba se slečnou Jarošovou. Tyto a další fotografie, které se do nejužšího výběru nedostaly, ale stojí za pozornost, je možné si prohlédnout na odkazu: www.stranik.cz/app/charitakhstrediska

Jaké okamžiky nebo situace Vás při focení nejvíce zasáhly a proč?

Musím vyjádřit velkou poklonu všem pracovníkům Oblastní charity Kutná Hora za jejich práci. Jejich činnost je v mnoha případech velice psychicky náročná a to jsem si mnohokráte uvědomoval sám při vlastním fotografování. Nejsilnější byly drobné, úplně obyčejné chvíle – třeba úsměv klienta, který po dlouhé době pocítil lidskou blízkost, nebo podání ruky mezi pracovníkem a člověkem v nouzi. Nebyly to velké dramatické scény, ale naopak ty malé, které mají obrovskou hloubku. Tyhle okamžiky se mi zapsaly do paměti.

S čím bylo při fotografování v terénu nejtěžší se vypořádat a co Vám naopak přinášelo radost?

Při fotografování jsem se snažil fotografovat tak, abych nenarušil přirozený průběh situace a lidé se necítili být sledovaní. Snažil jsem se s nimi komunikovat a byl jsem překvapený, jak rychle mě pracovníci i klienti přijali. Přinášelo mi radost, když jsem viděl, jak se lidé dokážou otevřít a já jejich příběh můžu zaznamenat.

Jak byste chtěl, aby na diváky fotografie působily? Jaký příběh mají vyprávět?

Chtěl bych, aby lidé pochopili, že práce charity není jen o pomoci v krizových situacích, ale hlavně o lidskosti a trpělivosti při běžné činnosti. Každá fotografie vlastně vypráví příběh vztahu mezi pracovníkem a klientem, mezi klienty navzájem. Věřím, že návštěvníci odejdou z výstavy s pocitem, že taková pomoc má velký smysl.

Proč by si lidé podle Vás neměli tuto výstavu nechat ujít?

Protože je to příležitost nahlédnout do světa, který běžně není vidět. Nejsou to stylizované fotografie, ale autentické fotografické okamžiky plné emocí. Výstava je pozvánkou k zamyšlení i k vděčnosti za to, že máme kolem sebe lidi, kteří se rozhodli každý den pomáhat. Myslím, že každý si z ní odnese něco jiného, ale určitě něco důležitého.