11. června 2024
Články
Ochota a nadšení dobrovolnic, které k nám do rodiny přišly a věnovaly Karlíkovi svůj čas je pro nás obrovský dar. Je neskutečné vidět, jak se Karlík směje a povídá si nadšeně i s někým, kdo nepatří do rodiny. Zlepšení jeho komunikace a větší radost ze života jsou jasnými důkazy toho, jak důležitou roli sehrály v životě Karlíka.
Když jsme se před pár lety setkali s diagnózou našeho syna, autismus, neměli jsme mnoho informací, a tak jsme je museli aktivně hledat. Setkávali jsme se s mnoha odborníky, seznamovali s rodinami se stejnou diagnózou a četli odborné publikace. Během toho všeho jsem si uvědomovala, jak je pro mne snadné navazovat vztahy a komunikovat s cizími lidmi a pro mého syna je komunikace a porozumění tak obtížná nejen s cizími lidmi, ale i s námi. Žil si ve svém světě a já jsem hledala cestu, jak naše světy propojit.
Zalíbila se mi myšlenka Son-rise programu. Když je pro Karlíka těžké přijít do našeho světa, tak vstoupíme nejprve my do jeho a pak jednou třeba bude chtít i on vstoupit do toho našeho. A tak se najednou více houpáte, smějete, točíte, brbláte a celý ten jeho svět vás začne víc bavit a tím vás baví i ten svět váš. Aby Karlík získal i takového kamaráda, který se nebojí vstoupit do jeho světa, začali jsme hledat dobrovolníka.
Díky Dobrovolnickému centru kutnohorské charity se nám opravdu podařilo najít Karlíkovi první kamarádku, která ho navštěvovala jeden rok. Společně zpívali, hráli na hudební nástroje, tancovali, cokoliv je zrovna napadlo. Měla jsem v Karlíkově pokoji připravenou celou skříň plnou Montessori hraček, ale většinou nic takového nebylo potřeba a činnosti si vymysleli ti dva spolu.
V loňském roce se podařilo Karlíkovi sehnat druhou kamarádku. Stejně jako naše první dobrovolnice i druhá slečna k nám přišla z gymnázia Jiřího Ortena. Jsem moc ráda, když slyším Karlíka, jak se ptá s úsměvem: „A kdy přijde Terezka?“ To, že dokáže navázat vztah s cizí osobou, těšit se na ní a pak si s ní sám i dvě hodiny hrát, je obrovský pokrok, za který jsme všichni moc vděční a radujeme se s ním.
A jak takové dobrovolničení probíhá? Co tento dobrovolník musí umět? Ze začátku se mě dobrovolnice ptaly, co a jak, ale brzy zjistily, že není návod na hru s autistou nebo na našeho Karlíka, prostě se jen ponoříte do světa tady a teď a užijete si tu chvíli. Necháte se unést tím, co ta chvíle přinese.
Dnes vypadá nejčastěji návštěva dobrovolnice u nás tak, že Karlík s úsměvem tleská, jen co ji slyší u dveří. Zatočí se dokola a jde za svou „kamarádkou“. „Maminko, ty si sedni v obýváku na gauč,“ odstrkuje mě Karlík a už jde s Terezkou za ruku nahoru po schodech. A tak já si mohu opravdu na hodinku sednout na gauč a poslouchat, jak mi nad hlavou dupou, smějí se a vykřikují. I já takovou hodinu prožiju s úsměvem a tak je to radost dvojí. Nebo mohu trávit čas s druhým synem, jen my dva, a je to radost hned pro dalšího člena rodiny navíc.
Když naše dobrovolnice odchází, také se usmívá a navzájem si děkujeme.
Ochota a nadšení dobrovolnic, které k nám do rodiny přišly a věnovaly Karlíkovi svůj čas je pro nás obrovský dar. Je neskutečné vidět, jak se Karlík směje a povídá si nadšeně i s někým, kdo nepatří do rodiny. Zlepšení jeho komunikace a větší radost ze života jsou jasnými důkazy toho, jak důležitou roli sehrály v životě Karlíka. Tyto momenty nám přináší naději do budoucna a dodávají nám sílu. Jsme za to našim dobrovolnicím a Dobrovolnickému centru, které nám je přivedlo, velice vděční.
O příběh ze své rodiny a zkušenost s dobrovolnicemi z našeho Dobrovolnického centra se s námi podělila maminka Daniela.
