30 let pomáháme, kde je potřeba
Podpořte rozvoj organizace s třicetiletou tradicí – každý dar má svůj význam!
Přispět můžete platební kartou nebo bankovním převodem na dárcovský účet 441888359/0800 s variabilním symbolem po 900 po vyplnění darované částky. Peníze z účtu platební brány budou následně automaticky poukázány na dárcovský účet Oblastní charity Kutná Hora. Více také v podmínkách online darování.
PŘÍBĚHY POMOCI
Správně vidíme jen srdcem
Sedíme v suterénní místnosti. Venku je sychravo, chladno a nevlídno. Přemýšlím, že když jsem tu byla naposledy, bylo na stěnách mnoho obrazů. Teď už po některých zbyly jen světlé čtverce a obdélníky. I nábytku mi připadá nějak méně.
„Jak se máte, pane Jane?“ ptám se, i když bezútěšná realita je více jak vypovídající. „Zažívám nejhorší situaci ve svém životě,“ odpovídá pan Jan a choulí se do péřové bundy.
Nechce se mu mluvit. Uvědomuju si, že v místnosti je zima, odhaduji tak 8 stupňů. Proti mně sedí zlomený člověk. Pomalu začíná vyprávět. O letech minulých, kdy bylo v jeho životě všechno zalité sluncem. O letech, kdy byl úspěšný, šťastný a spokojený. O tom, jak žil normální rodinný život, staral se o děti.
S panem Janem jsme začali spolupracovat po intervenci osoby, které nebyla jeho situace lhostejná. Od začátku mnohokrát zmiňoval, že nás nechce obtěžovat a stěžovat si. Pomalu k nám začínal mít důvěru. Vyprávěl o náhlé příhodě, po níž se zhoršil jeho zdravotní stav. O tom, jak následně ztratil práci, o dluhové pasti, do které se dostal, a o tom, že je toho na něj tolik, že vlastně neví, jak by mohl svou situaci řešit.
Začali jsme tedy společně hledat řešení. Od poskytnutí potravinové pomoci, přes mapování finanční situace, až ke hledání vhodného zaměstnání. Díky finanční podpoře sedlecké farnosti jsme zakoupili a instalovali Janovi topné těleso. Situace pana Jana se začala zlepšovat. Pomalu získal zpět vůli žít a bojovat s nepřízní osudu. K naší velké radosti si našel zaměstnání, ve kterém je spokojen. A krátce před Vánocemi nám poslal dopis.
„Vážení, chtěl bych Vám všem od srdce poděkovat za Vaši laskavost a empatii. Vážím si Vaší pomoci a lásky k lidem, kteří se ocitnou v tíživé situaci. Dělám vše pro to, abych postupoval krůček po krůčku dopředu, nevzdávám se. Mám radost a naději v lepší časy. S Pánem Bohem, lásku a vše dobré Vám všem přeje od srdce Jan“.
A tohle je ta největší odměna za práci, kterou děláme, protože co je důležité, je očím neviditelné a správně vidíme jen srdcem.
Lenka Holcová, Občanská poradna Kutná Hora, středisko Racek
Každý den hledáme naději
Do poradny přichází seniorka. Říkejme jí Libuše. Je objednaná. Do telefonu nechtěla nic sdělovat. I v poradně působí nejistě a zaraženě. Trvá déle, než se všechny dílky skládačky příběhu spojí. „Víte, já se strašně stydím, nemůžu si říci o pomoc synovi, nevím, kdo by mi pomohl.“ Paní Libuše navštívila minulý týden předváděcí akci jedné společnosti. Na místě podepsala smlouvu na nákup zázračného přístroje, který jí měl zajistit stálé zdraví.
Také ji lákal lázeňský pobyt, který jí ten pán na akci sliboval. Už by si přece zasloužila trochu péče. O pobytu v lázních přemýšlí již delší dobu, ale nikdy nenašetřila dost, aby si ho mohla dovolit.
Paní Libuše váhavě předkládá kupní smlouvu na zakoupené zboží, světelný přístroj k domácímu ošetření těla bez informace o výrobci. Kupní cena je vysoká, velmi vysoká na seniorku, jejímž jediným příjmem je starobní důchod. „Víte, já jsem si až doma uvědomila, že jsem to asi podepisovat neměla. Já už ten přístroj nechci. Ale co teď, když už jsem smlouvu podepsala?“ pláče a utírá si slzy.
Konzultace v rámci odborného sociálního poradenství se mění v krizovou intervenci. Starší člověk se po takovém zážitku opravdu dostává do krizové situace, cítí se zneužitý, podvedený, neví, co má dělat. Naším úkolem potom není jen pomoc s administrativní nápravou věci, pokud je to ještě možné, ale hlavně psychická podpora, poskytnutí bezpečného prostoru pro projevení emocí a pomoc zorientovat se v situaci.
Administrativní vyřízení problému, se kterým paní Libuše vyhledala naši poradnu, a který pociťovala jako pro ni velmi ohrožující, bylo pro nás otázkou denní rutiny. Z našeho pohledu šlo vlastně pouze o pomoc s odstoupením od smlouvy a komunikaci s nepříliš seriózní společností.
To, proč se mi mezi mnoha příběhy z poradny vybavuje právě tento příběh, byla zpětná vazba seniorky. Už v průběhu jednání, kdy jsme zmapovali celou situaci a ujistili ji, že to nebude až tak zlé, se totiž pomalu uklidňovala. Přestala plakat. Naše pomoc mohla být vlastně okamžitá. Pro paní Libuši byla jakýmsi zázrakem. Někdo jí věnoval pozornost, vyslechl ji a zbavil ji obrovské zátěže.
Ne všechny příběhy z poradny jsou takové jako příběh paní Libuše. Některé krize lidí, kteří k nám přicházejí, jsou těžší a nemají takto snadná řešení. Pro všechny klienty nemůžeme být anděly. Někdy se Vám ale vybaví rozzářené oči jedné seniorky nebo matky samoživitelky nebo člověka v dluzích. Napadá mě slovo NADĚJE. Naším denním chlebem je hledání a snad i nacházení naděje.
(Lenka Holcová, Občanská poradna Kutná Hora, Střediska Racek)
Zázraky se někdy dějí - příběh Honzíka z rané péče
Byl jedním z prvních dětí, které nastoupilo do našeho programu individuální práce s dítětem ve Středisku Na Sioně. Vzhledem k závažnosti prvotních diagnóz je až neuvěřitelné, kam se dokázal posunout. A pak že se zázraky nedějí…
„Vše se zdálo být normální, Honzík nám rostl a učil se nové věci. Jak ale plynul čas, uvědomili jsme si, že nemluví, neumí si hrát a jeho vrstevníci ho nezajímají,“ vzpomíná v roce 2016 chlapcova maminka Simona.
„Začal kolotoč zjišťování diagnózy a strach, co nás čeká. Navštívili jsme dětskou doktorku v Motole, která Honzíka vyšetřila a dala nám kontakt na ranou péči. Diagnóza zněla: dětský autismus, hyperkinetický syndrom, středně těžká mentální retardace a pár dalších ,drobností´,“ líčí nelehké okamžiky v životě své rodiny paní Simona.
Krok za krokem s pomocí Charity
Loni k nim začaly dojíždět pracovnice rané péče z Oblastní charity Kutná Hora. „Měli jsme ohromné štěstí, protože ten rok na podzim zahájily projekt Behaviorální terapie pro práci s dětmi s poruchami autistického spektra,“ říká Honzíkova maminka. Zpočátku to bylo těžké. Museli dojíždět dvakrát týdně přes sedmdesát kilometrů tam i zpět a příliš nechápali, v čem vlastně terapie spočívá.
„Učili jsme se, jak syna udržet u stolečku, co dělat, když má vzdor a vzteká se. Honzíka jsme při terapii i více poznali a tak trochu prolomili jeho ego,“ vysvětluje Simona, která je dnes také ráda, že už ví, co má se synem dělat při jeho afektech v obchodě, v metru nebo jinde ve větší společnosti lidí.
Co rodině terapie vzala a dala
„Díky behaviorální metodě Honzík udělal nesmírné pokroky, co se týká očního kontaktu, který před tím vůbec nenavazoval. Začal mluvit, tedy spíš říkat slova. A pak jednou složil větu, kterou jsme ho naučili: ,Já chci pít´,“ vypráví paní Simona. Chlapec taky krásně imituje, vnímá a už ví, co po něm maminka chce, takže je s ním daleko lehčí práce. Tato terapie je také velmi náročná na čas. Rodiče se musí synovi mnohem více věnovat při hraní i každodenních běžných činnostech. Honzíkova rodina se s tím ale dokázala „poprat“.
Jděte do toho
A co bude dál? „Abych pravdu řekla, tak vůbec netuším. Nemá smysl se tím moc zabývat. Žiji prostě přítomností,“ svěřuje se chlapcova maminka. Každý den bere jako novou výzvu a rodičům, kteří mají stejné problémy, radí: „Pokud máte ve svém okolí možnost behaviorální terapie se svým děťátkem, jděte do toho. Výsledky jsou vidět. Je to krásný pocit, když vám okolí řekne, jak se vaše dítě změnilo a že mu terapie prospívají. A vy pak víte, že tuto práci neděláte zbytečně.“
„Rané péči jsme vděčni za vše, co pro nás, a hlavně Honzíka, dodnes dělají. Nesmírně si vážím toho, jak umí rodiče podpořit, lidsky si popovídat a pomáhat jim,“ oceňuje paní Simona službu sociálních pracovnic z kutnohorské rané péče.
Pokračování Honzíkova příběhu v roce 2022
Ke konci minulého školního roku se nám ozvala Honzíkova maminka. Honzík právě dokončil čtvrtý ročník na běžné základní škole. Maminka se pochlubila krásným vysvědčením, na kterém jsme si v záplavě jedniček sotva všimli dvou dvojek. Poslala i aktuální Honzíkovu fotku. Z ní se na nás dívá hezký sebevědomý kluk. V dopise nám napsala:
„Jsem na něj pyšná. Ve škole se moc zlepšil. Chodí tam ale stále rád. V příštím školním roce bude mít jinou třídní paní učitelku a na každý předmět jiného učitele nebo učitelku a jinou třídu. Bude to velká změna, ale věřím, že se s tím dobře popasuje. Kamarády ve třídě Honzík má a děti ho berou. I za to jsem neskutečně ráda.“
My pracovnice Střediska Na Sioně jsme na Honzíka také pyšné. Byl jedním z prvních dětí, které nastoupilo do našeho programu individuální práce s dítětem. Vzhledem k závažnosti prvotních diagnóz je až neuvěřitelné, kam se dokázal posunout. A pak že se zázraky nedějí…
(Jana Karasová, Michaela Jandejsková)
Pomoc paní Aleně, ženě bez domova
Paní Alena pracovala v Praze na lukrativním pracovním místě ve státní správě. Díky svému zdravotnímu stavu byla přeřazena na jinou pracovní pozici, která ji dle jejich slov nenaplňovala. Během krátké doby přišla o zaměstnání úplně. Vrátila se k rodičům na vesnici, žila s nimi v bytě, avšak rodiče postupně zemřeli. Alena životní situaci nezvládla, začala pít, přestala pracovat, neplatila nájem v bytě a musela se z bytu vystěhovat.
Terénní pracovníci našli Alenu v mokrém a rozpadlém stanu ve špatné fyzické a psychické kondici.
Bývalý přítel ji domů nechtěl, na ubytovnu neměla peníze, ani vůli se ze stanu odstěhovat. Byl pátek večer, pršelo, počasí odpovídalo konci října. Terénní pracovníci dovezli Aleně Iglou, které pořídili z výtěžku Tříkrálové sbírky. Alena byla vděčná za sucho v Iglou a uznala, že se její zdravotní stav zhoršuje a živoření v mokrém stanu už nezvládá. Pracovníci měli radost, že může být klientka alespoň v Iglou. " Vlastně jsme jí nemohli v tu chvílí nabídnout žádnou formu ubytování. Je možné, že kdyby v té době existovala noclehárna pro ženy, tak by klientka tuto službu využila a nemusela skončit ve 45 letech v nemocnici na jednotce intenzivní péče a následně na LDN," konstatuje Slávka Kunášková.