Když se řekne kříž
14. září 2021 Články

Když se řekne kříž

"Když nastal ten správný čas, přestěhoval se kříž ke vstupu do Přístavu.  Historickému předmětu skutečnou hodnotu dodávají lidé, kteří ho přijímají pod svou střechu, kteří pod ním žijí a pracují, aby pomáhali trampoty, svízele a těžkosti tohoto světa proměňovat na radost nebo alespoň naději a úsměv."

Když se řekne kříž

vybaví se nám obvykle nějaká těžkost, svízel, trampota, nějaké trápení, případně, řečeno současným jazykem, problém.

Ano, od doby, kdy na kříži zemřel Boží syn Ježíš Kristus, stal se kříž synonymem pro výše uvedené. Svým způsobem tomu tak je. Jenže on kříž znamená mnohem víc. Když kříž dokážeme přijmout, uznat jeho přítomnost v lidském životě, nést ho, snášet těžkosti, svízele a trampoty, obětavě řešit problémy, přiznat si své chyby a viny, umět odpouštět a odpuštění žádat, stává se život hezčím.

V průběhu lidských dějin doznal kříž mnoha výtvarných podob. V podstatě Bůh tato umělecká zpracování pro sebe nepotřebuje, potřebuje je člověk, aby dokázal dobře jít životem. Kříže, řečené „krucifixy“, se předávají z generace na generaci. Slouží tak k uchování  křesťanských kořenů, z nichž vyrůstají dobré věci.

I kříž, který visí ve středisku Přístav, má svou historii. Nevíme, od kterého data visel v rodině Širokých v domku na Karlově, ale dá se dobře předpokládat, že je tomu více než 120 let. Dcera Marie se provdala a jako žena kostelníka Josefa Macka žila dál v domku na Karlově a kříž zůstal v jejich domácnosti. Nedá se nevzpomenout, jak Marie uměla kříže přijímat. Jako malá chodila za první světové války pro mléko 8 km tam a 8 km zpátky, dvakrát za týden. Stála frontu na potravinové lístky, a i když kvůli tomu chodila do školy někdy později, učila se dobře. Jako mladá pomáhala ve Švýcarsku s dětmi v české rodině, mnoho desetiletí pracovala jako hospodářka průmyslové školy v Kutné Hoře, jejíma rukama prošly všechny účty za stavbu dodnes obdivované školní budovy. Ačkoliv jí nebylo dopřáno mít vlastní děti, v její domácnosti našli její synovci prázdninový domov. Stejně tak staří z rodiny i nemocní z řad přátel dožili pod tímto křížem. Teta, tetička z Karlova, tak jsme ji znali. V závěru života sice nerada, ale přece jen připustila pomoc charitních pečovatelek. I ony mohly vidět kříž na stěně v kuchyni. Tetička zemřela v nedožitých 106 letech. Kříž se přestěhoval do domácnosti Ehrhardtových. Paní Jana Ehrhardtová byla nejen její neteří, ale i jedna z prvních pracovnic naší charity. Když nastal ten správný čas, přestěhoval se kříž ke vstupu do Přístavu.  Historickému předmětu skutečnou hodnotu dodávají lidé, kteří ho přijímají pod svou střechu, kteří pod ním žijí a pracují, aby pomáhali trampoty, svízele a těžkosti tohoto světa proměňovat na radost nebo alespoň naději a úsměv.

Úsměvy pod křížem mají svůj půvab. Na důkaz předkládám fotografii z roku 2011, na níž je tetička, krátce před smrtí, se mnou a s jedním z prasynovců. Je to jedna z posledních tetiných fotografií.

Kříž je také znakem domova, bezpečí, vědomí, že nejsme na světě sami. Přeji všem, kdo budou do Přístavu chodit, aby toto všechno tady skutečně našli.

Autorka: Marie Macková, zakladatelka a bývalá ředitelka Oblastní charity Kutná Hora